Jan Mikeska pochází ze zádveřických pasek - Menšíky. Po studiu na střední škole vystudoval přírodovědeckou fakultu UJEP v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Aspirantské studium absolvoval na BFÚ Československé akademie věd v Brně. Svá studia si doplnil i v zahraničí na univerzitě v Perugii v Itálii formou postgraduálního studia a speciálních kurzů.

Okruhy jeho zájmů: vystěhovalectví (v roce 1992 uveřejnil v Texaském věstníku v USA sérii článků o vystěhovalectví z Moravy do Ameriky), lidový kroj (v roce 1996 zpracoval odbornou studii o lidovém kroji v Zádveřicich), regionální valašští autoři (v roce 1998 vydal knižní studii o valašském spisovateli Ozefu Kaldovi) a region Podřevnicko, kde působí i v redakční radě časopisu „Podřevnicko".

V roce 1998, při práci na monografii o spisovateli a novináři Ozefu Kaldovi, učinil významný objev století - odhalil autorství libreta Janáčkova díla -„Zápisník zmizelého". Autorem je zmíněný valašský spisovatel Ozef Kalda. Knihu o jeho životě a práci, pod názvem „Tajemství P.S.", vydalo nakladatelství Lípa ve Vizovicích v roce 1998.

V současné době pracuje Jan Mikeska jako vědecký pracovník a manažer. Ve sdružení je vedoucím mezinárodní sekce, l když žije v Praze, je jeho činnost a práce pro Valašsko nedocenitelná.

Z knihy Jana Mikesky TAJEMSTVÍ P. S.

Eroticky zbarvené příběhy se jako nit táhnou celou tvorbou Ozef a Kaldy. Například v povídce Dita přírody (1908) autor rozvíjí příběh smyslné až „živočišné" mladé cikánky, která si vydělává prodejem „lásky". Ve hře Jarní přeháňka (1909) využívá staromódniho zvyku hraběcího práva první noci k tomu, aby popsal reakce jeho mladé ženy, hraběnky Alice. V povídce Fojtěna neboli Lokajská dusá (1909) Kalda popisuje příběh selky středních let z gruntu, resp. z fojtství, která se jako děvče provdala za majetného, ale nemocného a o více než dvacet let staršího muže. Selka, fojtěna, prožila při těžké práci a neustálém shonu rychle a ve vší počestnosti nejhezčí roky svého života vedle stárnoucího muže. K zásadnímu obratu v jejím myšleni a jednání dochází po návštěvě Lacha na jejich gruntě. Výřečný a úskočný Lach, bývalý panský sluha, který se stále potuluje po dědině a okolí, ji květnatými slovy vyzná lásku, zdůrazňuje krásu jejího těla a její těžký životní osud vedle starého hospodáře. Selka drzého Lacha sice odmítne, ale každou noc slyší jeho lichotivá slova. Začíná se lépe oblékat a uvědomovat si svoje ženské půvaby. Odmítnutý Lach, pletichář a intrikán, pokračuje v rozvíjení toho, co svými slovy u selky zasel. Po delší době navštíví fojtěnu a s omluvou za svoje drzé chování jí věnuje bílého panského psíka, fenku Mifku. Později se stále častěji dává do řeči s mladým pacholkem, Valachem horňákem, který slouží u fojtěny, a „vysvětluje" mu, že ho s pěknou selkou čeká veliké štěstí. Pacholek uvěří řečem Lacha a právě v době, kdy rozechvělá selka pozoruje páření její milované Mifky s cizím psem, dojde i k jejímu intimnímu sblížení s pacholkem. Srovnání tělesných potřeb selky v nejlepších letech a mladé fenky se tak stává ústředním motivem povídky. Pacholek i nadále naslouchá radám Lacha a mezi ním a selkou se postupně vyvine skutečný milostný vztah. Intrikář Lach však nezahálí a postará se o to, aby se o tomto milostném poměru dověděl i starý hospodář. Příběh končí odchodem pacholka i selky z gruntu.

Povídka Ve troch popisuje jakýsi vesnický „groupensex" minulého století. Mladý vesnický hoch, valašský ogara Jura, přistihne svého vrstevníka Pečenu při milování právě v okamžiku, kdy jeho děvče, valašská cérka Maryna volá... ešče,...ešče a Pečena jí odpovídá, že už...emože. Za této situace Jura rád vypomůže a po této příhodě oba, Jura i Pečena, společně každý večer navštěvují Marynu, a to až do doby, kdy se ukáže, že Maryna je v jiném stavu. Řešení vzniklé situace u faráře a za přítomnosti všech provinilců a jejich rodičů a vystěhováni Pečené a Maryny do Ameriky jsou již méně erotické části této povídky.